PRÁCE S PENĚZI – Na kolik si ceníte hodiny svého života?

22.05.2015 08:12

Na video sestřih z dnešního dne se můžete podívat ZDE.

Ráno nám vtrhnul štáb do pokoje už v 6:45 s příkazem : „Máte 5 minut na to se připravit, poté odcházíme. Sraz u výtahu.“

Stihla jsem si sotva dojít na záchod, vyčistit si zuby, a naházet na sebe oblečení. Učesat se nebo posnídat jsem jednoduše nestihla. Jsem zvyklá na podobně hektická rána, protože nejsem zrovna ranní ptáče. Před motelem se potkávám s Jarkou a Tomášem, se kterými jsem dnes ve skupině. O zeď se opírají tři košťata na nich reflexní vesty, pod nimi pytle na odpadky a rukavice… Pomalu mi dochází co nás dnes asi tak čeká, a musím se upřímně smát. Večer jsme totiž diskutovali, co může práce s penězi obnášet, a napadla nás i varianta, že půjdeme do banky vyřizovat fiktivní úvěr. Na sobě jsem tedy měla černé kalhoty a černé sáčko. Naštěstí obojí v ležérní variantě, která je pohodlná, takže mi to bylo celkem jedno.

Vyrážíme směr Holešovice do ulice Dělnická. Tam dostáváme zadání úkolu: „Dnes vás čeká osmihodinová směna veřejně prospěšných prací. Vaším úkolem je pečlivě sesbírat co nejvíc odpadků.“

Co je tedy primární cíl, podle kterého budeme hodnocení? Honilo se nám všem hlavou.  Zvolila jsem taktiku být všude první, a sbírat ten největší odpad, abych měla pytel s odpadky plný co nejdřív. Byla jsem v šoku, co všechno jsou lidé schopní vyhodit v přírodě. Pet lahve, plechovky, igelity, oblečení…

Po hodině uklízení se mi začala motat hlava, a neměla jsem daleko k tomu omdlít. Mívám nízký tlak, takže bez jídla a pití úplně dobře nefunguju. Jídla jsem se sice nedočkala, ale pití jsme dostali, takže jsme mohli pokračovat dál.

Představte si, že nám dokonce přišel jeden pán vynadat, proč neuklízíme častěji. Takhle se pozná pesimista. Většina kolemjdoucích lidí to však ocenila.

Poté jsme se přesunuli do parku na Palmovce, a tam to teprve bylo skladiště. Přicházíme k polorozpadlému squatu, kde bydlí dva bezdomovci. Povídáme si s nimi, jak dlouho takhle žijí, proč takhle skončili, a jsme z toho docela přešlí. Nejvíc asi Tomáš. Po několika dalších metrech nás bezdomovkyně okřikují, ať jim tam laskavě neuklízíme, že tam mají uklizeno.  Vybavím si pocit, jak mi je, když přijede na návštěvu moje mamka, a začne mi mýt špinavé nádobí ve dřezu... :)

O něco dál potkáváme paní, které Tomáš nabízí:

„Nechcete si vydělat pár korun za to, že nám pomůžete tady sbírat odpadky?“

Paní nabídku přijala a sbírala odpad s námi. Mezitím nám odvyprávěla svůj příběh. Žila kdesi na Moravě a byla vdaná. Manžel jí bil, takže jednoho dne od něj utekla, a neměla kam jít. Bydlela několik měsíců pod mostem, a spávala na lavičce v parku. Pak potkala někoho, kdo jí doporučil, ať jede do Prahy a zažádá si tam o místo v azylovém domě. Tam ji přijali, ale mohou tam každý den jen přespat a najíst se. Jinak celé dny tráví venku. Dochází mi, jak dobře se všichni máme, a věčně nám to nestačí...

Když jsme měli pytle plné, odnesli jsme je do popelnice, a pokračovali dál ve sbírání. V tu chvíli mi došlo, jak legrační moje strategie byla, a trochu jsem zvolnila tempo.

Od produkce dostáváme 120 korun (nic jsme si s sebou nesměli vzít, takže jsme neměli ani peníze na oběd) s tím, že máme 20 minut na to, abychom si něco koupili a najedli se. Jarča zůstává na místě a hlídá košťata, my s Tomášem běžíme do obchodu nedaleko metra. Jsem ráda, že to tam relativně dobře znám. Diskutujeme nad tím, co budeme jíst. Nejprve jsme chtěli koupit grilované kuře, ale stálo víc, než jsme měli. Po čase nás napadlo, že by mohlo být úkolem ušetřit co nejvíc peněz (když už je dnešní téma o penězích). Běžíme tedy do lahůdek, kupujeme jednu obloženou bagetu, 3 rohlíky a česnekovou pomazánku. Nákup za 65 Kč. Máme radost, že jsme to takhle zvládli. Do vedlejší restaurace si běžíme umýt ruce. Tomáš jde za obsluhou, zda nám může dát krabičku od sirek, abychom mohli vzít mýdlo i Jarmile. Jsem v šoku, a úplně se stydím, že mě to nenapadlo. (Klobouk dolů, Tome!)

Přibíháme na místo, a na jídlo nám zbývá 5 minut. Tomáš lije vodu, Jarča si myje ruce, a já je všechny krmím, abychom to stihli v časovém limitu. Takhle má fungovat tým.

Po pauze děláme blbiny, a moc se nám už nechce dělat… pod mostem vidíme další dva bezdomovce, kteří jsou zrovna „v posteli“. Tomáš jim nabízí poslední drobné, když nám pomohou. Okamžitě vyskočili, a bylo vidět, že se práce nebojí … Jen by ta práce musela nejspíš chodit každý den za nimi, pod most. Povídáme si a zjišťuju, že jsou to bratři ze Slovenska.

„To vám nevadí, žít takhle jako bezdomovci?“ přestávám si brát servítky.

„Slečno, my ale nejsme bezdomovci. My jsme vandráci. Když budeme chtít, tak se zítra sebereme a půjdeme zas dál.“ Začíná mi docházet, že většina podobně žijících lidí to bere s nadhledem. To jen my, co se honíme každý den za majetkem, nechápeme jejich odlišný životní styl. Jeden z nich měl dokonce i mobil, a byl ve spojení se svými dětmi. Když dostávají slíbených 50 korun, běží do blízkého obchodu a nám je jasné, za co peníze utratí…

Přesunujeme se dál. Místo nedaleko řeky Vltavy už připomíná skládku, na které najdete snad úplně všechno. Pytle na odpadky nám došly, a tak produkce běží koupit nové. Přebírám se hromadou oblečení, a jsem překvapená, že některé modely jsou celkem i moderní.

„Si tady snad vyberu model na večer.“ Vtipkuji do kamery.

Nacházíme nejrůznější léčiva, a chodíme s nimi za Jarmilou, která jako chodící encyklopedie vypráví, k čemu který lék je. Nakonec nám shrnuje, čím vším dotyčný trpěl, a geniálním způsobem zdůrazňuje, jak má každý lék kladné i negativní vedlejší účinky.

„ To jsou léky na tlak, ale díky tomu je zase špatná srážlivost krve. Na to je tady zase tenhle lék, ale ten má vedlejší účinky takové. Proto je u toho ještě tento lék, a tak dále.“  Jsem fascinovaná, kolik toho ví.

Přehlídku toho, co všechno lze najít na skládce završuje Tomáš, když vytahuje zubní protézu. Všichni včetně štábu se trháme smíchy.

Odnášíme pytle do popelnice a naše osmihodinová šichta končí. Jsme upřímně rádi, že to máme za sebou. Po cestě se zastavujeme ještě za našimi známými vandráky, abychom zjistili, co si za vydělané peníze koupili. Podle toho, že sotva mluvili, jsme hádali, že to byla nejspíš vodka, vypitá na ex.

Přesouváme se rovnou do Nebe. Tam se potkáváme s druhou partou – Martinou, Markétou, Tokhim a Jirkou. Jsou otrávení, protože celý den strávili prodejem kosmetiky v prodejně Dermacol. Vůbec nemají takové zážitky, jaké máme my, takže jim nadšeně vyprávíme historky z celého dne. Produkce je překvapená, že den mezi bezdomovci se sbíráním odpadků považujeme za lépe strávený, než prodejem v obchodě.

Nastupujeme před porotu.

Dnes nikdo nezískal imunitu. Chápu to, protože naše výkony se dnes určitě nedají srovnat. Předstupujeme po jednom a dostáváme na výběr ze tří možností:

  1. 10 000 Kč
  2. Feedback od poroty
  3. Nápověda, která vám pomůže v dnešním úkolu.

Vybírám si variantu 3 a získávám papír, na kterém je napsaný úkol.

„ Jak bys naložil/a s penězi, kdybys získal/a:  1) 50 tisíc 2) 1 milion Kč a 3) 20 milionů Kč“

Mám v tom celkem jasno, a raduji se, že nemusím počítat jakoukoliv matematickou úlohu. To mi totiž nikdy nešlo.  Stojím před porotou a povídám:

„50 tisíc není na podnikání moc peněz, takže bych je investovala do budování komunity a do reklamy.“

„Za 1 milion bych si zařídila vlastní vlasové studio, zhruba 600 tisíc, zbytek bych vložila do vzdělávání a do marketingové kampaně.“

„ Za 20 milonů bych si pořídila vlastní bydlení, investovala do umění a vytvořila si pasivní příjem …“ V tu chvíli mi dochází, jaký nesmysl jsem právě řekla, a dodávám, že bych peníze vložila na devizové trhy. Pouštím se na velmi tenký led, protože tomuhle tématu moc nerozumím. Kdybych však zmiňovanou sumou oplývala, určitě bych se o podobná témata zajímala.

Pan Winson se toho chytil, a snažil se mě v tom pořádně vykoupat. Tomáše Lukavce však zaujalo víc umění, o kterém toho sice nevím moc, ale rozhodně víc, než o akciích apod. Jdou do mě docela z ostra. Vysvětluji, že mám kamaráda, který tomu rozumí a s výběrem by mi určitě pomohl. Tomáš se toho chytá a konstatuje, že by to byl spíš byznys mého kamaráda. Na to já argumentuji:

 „Olbram Zoubek je známý sochař a jeho sochy mají velkou hodnotu už dnes. Jelikož je to autor velmi starý (89 let), jeho hodnota určitě půjde po jeho smrti nahoru.“  Na to už nikdo nic neřekl. Ve videu už tento dovětek samozřejmě nebyl.

Následovalo velmi intenzivní zpochybňování snad úplně všeho od paní Žádníkové-Volencové. Bylo to opravdu hodně nepříjemné, a stálo mě dost sil, to v klidu ustát. „Nestartujte na nás.“ Okřikla mě.   „Jen ať startuje.“ Smál se Tomáš a já v tu chvíli vzala zpátečku, a rozhodla se, že se nedám vyprovokovat.

Poslední otázka zazněla od Tomáše Lukavce: „Připadáš si Ty tady a teď krásná?“

„ Ano.“ Odpovídám.

Po celém dni mezi bezdomovci, sbírajíc odpadky, hladová, neučesaná, nenalíčená a unavená mě to stálo hodně sil. Já si v tu chvíli ale připadala krásná uvnitř. Celý den jsem dělala věc, která má smysl. Uklidila velkou část Prahy, a měla z toho skvělý pocit. Když se vyřazovalo, zůstala jsem předposlední.

„Jak se cítíš?“ vyzívá mě Tomáš.

„Jsem v pohodě. Těší mě, že jsem se dostala takhle daleko, se svým výkonem jsem spokojená“.

Nakonec v soutěži pokračuji a Martina, která v dnešním úkolu skončila poslední, postupuje taky. V tomto kole nevypadl nikdo. Mám radost, ale dochází mi, že o to větší masakr to zítra bude…

 

Kontakt

Jana Menšíková Hotel Panorama
Milevská 1695/7,
Praha 4
140 63
776 833 131 vlasovastylistka@email.cz