Cesta pekelným castingem - den druhý

06.05.2015 08:20

Video z druhého dne castingu můžete vidět ZDE.

V noci jsem vůbec nemohla spát. Všechno se mi honilo hlavou, emoce jak na houpačce. Ráno jsem vstala ještě před pátou a udělala si příjemné ráno, na které normálně nemívám čas. Dala jsem si sprchu, nasnídala se, nalíčila a učesala. Taky jsem si musela dát panáka, protože mi od nervů bylo špatně. Tohle opravdu není můj styl, ale potřebovala jsem uklidnit svou roztěkanou mysl a uvolnit se.

Venku zase pršelo…skvělé počasí pro kadeřnici, která zrovna jede reprezentovat své řemeslo. Na místo jsem dorazila mezi prvními a setkala se tam se soutěžícími, kteří do druhého kola postoupili. Mezi nimi i většina známých z předešlého dne. Všichni byli rozespalí, unavení a bez nálady, jen já posilněná alkoholem jsem byla vysmátá. Nafasovala jsem pořadové číslo 0108 a věděla, že na řadu půjdu celkem brzy. Tentokrát jsme před porotu už nastupovali po jednom a zadání úkolu bylo:

„Máte 90 vteřin na to, nám dokázat, proč jste v tom oboru, který reprezentujete nejlepší.“

Opět jsem měla poměrně rychle jasno. Několikrát za večer mě napadlo s ohledem na komentář o lepším výkonu z předchozího dne, že se snad postavím na hlavu… No jasně! Zapletu si Francouzský cop vzhůru nohama! Vytvořila jsem si i myšlenkovou mapu, abych mohla panu Evženovi říct vše, co jsem měla od předchozího dne na srdci.

Před porotu jsem nastoupila dost sebevědomě. Abych měla jistotu, že tentokrát nebudu muset mikrofon držet v levé ruce, vyžádala jsem si stojan. Ten mi okamžitě přinesli a já pokračovala dál. „Můžete mi ho prosím dát co nejblíž k zemi? Rozhodla jsem se vám totiž ukázat zapletený Francouzský cop vzhůru nohama.“ Vnímala jsem, jak celá porota zaujetím mlčí. Čas mi běžel a já se pustila do vysvětlování, že mě kadeřnický obor neživý, že bych ráda pořádala vlasové kurzy a učila ženy, jak se o své vlasy starat. „Máte pocit, že jsou ženy sebevědomé?“ pokusila jsem se porotu do mého monologu zapojit.

Odpověď žádná, až mě to donutilo zvednout hlavu a podívat se, zda tam všichni pořád sedí…myslím, že byli v šoku.„Nejsou. Možná, když někam jdou a upraví se. Chci pracovat na tom, aby se ženy měly rády a podporovat jejich sebevědomí, aby si připadaly krásné ráno i večer.“ odpověděla jsem si na vyřčenou otázku sama.

Za celou dobu porota neřekla ani slovo, a když jsem si dopletla cop a svázala si ho do vysokého culíku, poprvé jsem se jim podívala do očí. Byli nadšení a chválili mě, jak jsem na sobě za večer zapracovala. Evžen ocenil, že jsem šla do rizika, že se mi to nepovede a byl fascinován z toho, že dokážu plést cop hlavou dolů a mluvit u toho ještě o jiném tématu. Pocity se ve mně hodně mísily. Byla jsem sama na sebe za ten výkon neskutečně pyšná, na druhou stranu jsem před nimi stála s palmou, kterou by mi záviděl kdejaký Yorkšírský teriér a připadala si tak nějak střeleně. Když jsem vyšla ven, odchytl mě kameraman a ptal se na můj dojem. Byla jsem úplně v rauši. Při otázce, proč by měla porota vybrat mě, jsem si vzpomněla na hlášku mého bývalého šéfa:

„Je lepší zkrotit splašeného koně, než rozdýchávat zdechlou kozu.“ Myslím, že mě to celkem vystihuje...

Pak už jsem jen seděla, pozorovala ostatní a doufala, že postoupím. Z nudy jsme tam po sobě házeli vlaštovky z papíru a produkce nás chodila pravidelně okřikovat „ Psssssst!“ aby tlumili naše záchvaty smíchu.

Kolem osmé hodiny večer konečně vyšla porota a vyřkla svůj verdikt: „ Do TOP12 postupují“

Mé jméno zaznělo jako druhé ….uf, zavalila mě vlna štěstí. Šla jsem k porotě a poprvé si podala ruku s Tomášem Lukavcem. Následně jsme se přesunuli do jiné místnosti, kde s námi udělal štáb rychlý rozhovor.  Nakonec jsme se opravdu v TOP 12 sešli s Jirkou Daňkem, nadějným animátorem, se kterým jsme se na postupu domluvili už v sobotu. Byl tam i pokérovaný bubeník, o kterém jsem ani minutu nepochybovala, že mezi nejlepšími bude.

Byla tam i rodinka s malou holčičkou, dva bratři, kteří svými výstupy bavili jinak stresem svázanou atmosféru castingu, nebo starší paní mluvící lámanou češtinou připravující Česko-Bulharskou kuchařku. Seznámila jsem se i s Ivetou, majitelkou penzionů, která chce mladým teenagerům plnit své sny. Po ostatních jsem jen zvědavě pokukovala a těšila se, až zjistím, s čím do soutěže přišli…

Byla jsem vyčerpaná a měla totálně čisto v hlavě. Víkend jako by nebyl, byly to opravdu dlouhé dva dny. Ten čas se však vyplatil a ta největší jízda teprve začne…

Kontakt

Jana Menšíková Hotel Panorama
Milevská 1695/7,
Praha 4
140 63
776 833 131 vlasovastylistka@email.cz