KOMUNIKACE – prodáváme sklenici vody

11.05.2015 15:22

Na video z prvního soutěžního dne se můžete podívat ZDE.

Od brzkého rána byla cítit velká nervozita. V koupelně, přesně podle mého očekávání, bylo permanentně obsazeno. Nenechala jsem se rozhodit, a sprchu si šla dát ke klukům vedle. Stejně měli ještě půlnoc. Konečně bylo venku hezké počasí. Vypravili jsme se, a jeli na Václavské náměstí. Docela jsem se těšila na úkol, a tiše doufala, že nebudeme muset prodávat plesnivý chleba. Kdo zná Tomáše Lukavce ví, jak to bylo s tím shnilým banánem za milion…

Zadaný úkol zněl: „Máte 30 minut na to, abyste co nejdráž prodali sklenici vody.“

Oddechla jsem si. S vodou se dá ještě celkem dobře argumentovat. Během chvilky jsem si vytipovala cílovou skupinu. Starší pán v obleku, česky mluvící. Vyrážím do ulice Na příkopech s kameramanem za zády, a snažím se najít někoho, kdo mi věnuje svůj čas. K velkému údivu lidi negativně reagují na kameru, a nikdo se nechce ani zastavit. Po několika zbytečných pokusech mi dochází, že si nejspíš nebudu moci až tak vybírat…

Naproti mně jde pán a už z dálky se usmívá. Běžím k němu a vysvětluji mu, že prodávám sklenici s vodou, a přesvědčuji ho, že má určitě žízeň. Popisuji mu projekt Pekelná značka a podotýkám, že mi nejde o ty peníze, ale o to, abych vyhrála soutěž. Začínáme licitovat nad částkou. Navrhuji 200 Kč a jemně s trochou nadsázky podotýkám, že je to kvalitní „Rajec“. Dál argumentuji, že se tou vodou může osvěžit, nebo s ní třeba zalít kytky… Částka mu připadá přemrštěná, a tak se po několika pokusech o kompromis domlouváme na 100 Kč. „Koupím ji jen pro vaše krásné oči“ snaží se o lichotku.

Bohužel mě to v tu chvíli spíš mírně uráží, ale nijak to raději nekomentuju, protože to chci mít už za sebou.

„Tu vodu si nechte a můžete ji zkusit prodat ještě jednou.“ Navrhuje mi pán.

Jsem nadšená a chystám se oslovit někoho dalšího. To mi však produkce zakázala, že jsme měli pouze jeden pokus. Jsem z toho trochu zklamaná. Každopádně úkol jsem splnila, možná i v rekordním čase, cca 7 minut. Musím se přiznat, že prodej čehokoliv není žádný med, a všichni obchoďáci mají můj obdiv.Vracím se k ostatním a zvědavě po sobě koukáme. Nesmíme o našem výkonu mluvit.

Přesouváme se do baru Nebe, kde proběhne vyhodnocení úkolu. Předstupujeme před porotu.

Úkol nejlépe zvládnul Tokhi, který vodu prodal za 400 Kč. Za odměnu získává imunitu, takže v tomto kole nemůže vypadnout. Dostává andělská křídla a je vidět, jak je mu v té roli dobře. Zároveň musí nominovat dva lidi na vyřazení. Jsem v šoku a začínám mít strach, že pojedu domu dřív, než bych chtěla.

Před porotu nastupujeme po jednom a dostáváme ještě dodatečný úkol. Mám číslo 9, takže vyzvídám od těch, co se od poroty už vrátili. Všichni jsou dost v rozpacích. Dodatečný úkol byl zřejmě zaměřený na kreativní komunikaci, protože se vymykal jakémukoliv logickému myšlení. Stojím před porotou a vytahuji si otázku:

„Jste malá mořská víla, a přejete si mít alespoň jednu nohu. Máte 90 vteřin na to, nás přesvědčit proč.“

V první moment mě zavalila vlna vzdoru, že nic takového dělat nebudu! Radši se nebudu rozepisovat o tom, jaké jsem měla u toho pocity… Pak jsem se rozhodla bojovat, přece se nevzdám hned první den!

„Přála bych si mít alespoň jednu nohu včetně pohlavního orgánu, abych mohla plodit děti a užívat si života se vším všudy.“ Prohlásila jsem zcela vážně, a trvalo to asi 5 vteřin. Porota mlčela a koukala… Při představě, že tam budu takhle stát zbývajících 85 vteřin, jsem se radši odhodlala vyprávět část svého životního příběhu:

„Minulý rok, jsem měla problémy s kolenem, takže vím, že s jednou nohou se dá docela dobře fungovat. Člověk si dojde nakoupit, dopraví se kamkoliv potřebuje a s berlema už to mám natrénované.

Podobně "vtipné" činnosti nejsou vůbec pro mě, připadala jsem si fakt hloupě.

David Kirš to komentoval: „ Nějak mě to neoslovilo a nebavilo, a ani nevím proč... Obsahově dobrý, provedení špatné.“

Tomáš Lukavec: „ Já jsem z toho normálně v rozpacích…tys to řekla jako chlap. To jsem nečekal…“

Filip Žák: „ Mě to docela bavilo, čekal jsem, jak z toho vybruslí, a myslím, že to docela zvládla.“

K hodnocení mého prodeje vody jsem získala zpětnou vazbu, že zneužívám své ženské energie a postrádalo to jakoukoliv hloubku… Odcházím, a jsem běsná vzteky. Připadám si jako cvičená opice... Mé pocity jsou nejspíš evidentní, protože přichází členka produkce a natáčí mne na mobil. „Jaké jsou Tvé pocity?“ Ptá se zvesela.

„Bude dneska zpovědnice?“ ptám se. Kýve ne mě. „Pak si to nechám tam!“ Procedila jsem mezi zuby.

Vůbec jsem neměla chuť mluvit… a zřejmě to tak mělo být, protože jsem byla jediná, kdo do zpovědnice nakonec nešel. Prostě na mne zapomněli, a já to tak nechala být. Zpětně jsem za to fakt ráda, protože bych si nijak nepomohla…

Přichází první vyřazování. Tokhi nominoval Kelbel family a Ivanku s Nordic Wolking. Porota se však shodla a nakonec vyřadila Ivanu s Marií proto, že nesplnily svůj úkol, a sklenici s vodou neprodaly.

Vracíme se vyčerpaní na motel už jen v deseti…

 

Kontakt

Jana Menšíková Hotel Panorama
Milevská 1695/7,
Praha 4
140 63
776 833 131 vlasovastylistka@email.cz