POVĚST – Budujeme ji celý život, s úspěchem však leckdy přichází i pomluvy…

25.05.2015 15:25

Video s názvem pověst můžete vidět ZDE.

Od 4:30 jsem vzhůru a vůbec nemůžu spát. Intuice mi hlásí, že dnes to bude masakr. Rozhodně na tom takhle nejsem sama. Všichni jsme vyčerpaní, vystresovaní a tak nějak bez nálady.  I ty nejzákladnější životní funkce nás stojí plno sil. V osm ráno jedeme na Václavské náměstí, kde se usazujeme v kancelářích. Přichází zadání úkolu:

„Napravte pověst cigaretám, a přesvědčte majitelku nekuřáckých restaurací, aby je zařadila do prodeje.“

Ze zadání jsem dost konsternovaná, a v první chvíli mě opět přepadá pocit, že je to za hranicí toho, co jsem ochotná pro soutěž udělat. S Jarmilou, která s tím má podobně morální problém jako já, vymýšlíme, jak z toho elegantně vyjít. Nakonec jsem se nad toto kontroverzní téma povznesla, a vypracovala si myšlenkovou mapu s nabídkou cigaret, které jsou na čistě přírodní bázi.

Upřímně si myslím, že pokažené pověsti by se mělo předcházet, a tak mne nenapadá jiná varianta, než, že ji zlepším zkvalitněním výrobku, v tomto případě cigarety. 

Jsem pro dnešní den pátá v pořadí a všichni, co úkol plnili přede mnou, vycházejí dost zaražení.  Přicházím na řadu, klepu na zavřené dveře a čekám, po vyzvání vcházím dovnitř. Za stolem sedí členka produkce s kamenným výrazem. Přicházím k ní, podávám jí ruku, představuji se a podávám jí vizitku, jež jsem si vytvořila z kousku papíru. V ten moment děkuji za zkušenosti nabyté v korporátním světě.  Už od dveří mě snímá kamera. Sedám si do křesílka a začínám představovat jedinečný produkt propagující zdravé kouření.  Doufala jsem alespoň v náznak úsměvu nad dvojsmyslným názvem, leč jsem se pěkně sekla. Šárka dál držela odstup a dokonce mě uzemnila, že jsem nepochopila zadání, jednalo se o výběrové řízení na tabákové výrobky. Nic takového v zadání však nebylo, a nebyla jsem jediná, kdo to pojal podobně. Nakonec, ono o ten prodej zas až tak moc nešlo.

Následovala další část úkolu, která nebyla o nic moc příjemnější.  Při němž jsme obhajovali svou pověst.

„Mnoho tvých přátel si myslí, že jsi tady pouze za účelem zviditelnění.“

„Chci pouze šířit mou myšlenku, že je možné cítit se sebevědomě každý den. Pokud je to pro někoho to samé, pravděpodobně si to myslet může.“   Vysvětluji.

Další téma se opět týkalo mých ženských zbraní… Tentokrát jsem to myslím zvládla v klidu.  Pokud mi dají muži příležitost, nebojím se v krátkodobém horizontu, jako je třeba prodej vody na Václaváku, nebo při  řešení dopravního přestupku, své zbraně použít. Myslím, že je to zcela přirozené.

Kancelář opouštím, a jsem absolutně vyždímaná. Bolí mě žaludek, nemůžu jíst, a nenacházím energii jakkoliv dál bojovat. To jsem ještě netušila, že to nejhorší teprve přijde…

Přesouváme se do klubu Nebe. Od poroty jsme při posledním vyřazování slyšeli, ať se odvážeme a ukážeme něco, co je zaujme. Přestože tuším, že do dalšího kola už nejspíš neprojdu, říkám si, že z kadeřnické praxe jsem toho neměla šanci moc ukázat, a na záchodcích si češu trochu kontroverzní číro. Martině v rychlosti zaplétám Holandský cop.

Nastupujeme před porotu, která vyhlašuje Markétu jako vítězku dnešního úkolu. Získává imunitu a já doufám, že od ní nominovaná nebudu. Losujeme si čísla, dvojici tvořím s Jarmilou. V těchto dvojicích následně přicházíme k porotě.


 

Čekajíc na schodech, než na nás přijde řada, jsem necítila vůbec nic. Žádnou nervozitu ani napětí, nadšení nebo jakoukoliv emoci. Už jsem prostě nemohla. S Jarčou jsme se objaly, slíbily si, že to zvládneme a řekly si, že se máme rády.

Před porotou dostáváme úkol:

„Máte 60 vteřin na to, říct nám cokoliv, proč by ta druhá neměla postoupit. Jako první bude mluvit Jana.“ Vyzívá mě Tomáš Lukavec.

Tohle neudělám. Žádná soutěž mi nestojí za to, abych jednala takhle. Tím si svou pověst maximálně zkazím…. Problesklo mi hlavou. Víme toho o sobě dost, hodně jsme se sblížily, a několikrát se dotkly témat, která jsou pro nás dost citlivá. Jednat takhle ale opravdu není můj styl.

Najít jakákoliv slova mi dalo dost práce, a tak jsem alespoň spustila, proč bych měla postoupit já. Jarmila to pojala velmi podobně. Od poroty jsme vyslechly, jak je sympatické, že jsme do sebe nešly, ale úkol jsme tím nesplnily. Dostáváme tedy poslední šanci:

„Řekněte nám, v čem jste lepší než ta druhá.“

První mluvila Jarmila. S každou její větou mi bylo čím dál tím víc jasné, že jakýkoliv pokus o to jí trumfnout bude jen prázdný výkřik do tmy, který mi víc uškodí, než prospěje…. Já přeci nemůžu srovnávat můj a její projekt, znalosti, zkušenosti, praxi! Přiznám se, už ani nevím, co jsem řekla, když jsem dostala slovo…. To trápení jsem chtěla mít co nejdřív za sebou.

Všichni soutěžící jsou z tohoto úkolu dost přešlí. Jediný Tokhi s Martinou si z toho dokázali udělat legraci a dohadovali se tam, jak manželé po 20 letech manželství.

Nastupujeme před porotu a Markéta nominuje na vyřazení Martinu a Tomáše. Jako první postupuje Jarka. V ten moment je jasné, že jedu domů, a je mi to líto. Nejvíc to, že mi budou všichni moc chybět. Byli jsme perfektní parta. Podporovali se, když jsme pochybovali, rozesmávali, když bylo do pláče a radili si, když jsme byli v koncích.

Vyřazení jsme tři, já, Tomáš a Martina, a naše putování soutěží končí. Všechen stres je najednou pryč. Na baru si ještě dáváme poslední drink s Tomášem Lukavcem, a přesouváme se do motelu.

Vzhledem k tomu, že jsme se opět sestěhovali, máme věci sbalené. Přichází však jiný zádrhel a to, že není dostatek postelí, na kterých bychom se vyspali. Jediná volná postel zůstává u kluků (Tokiho a Jirky) a tak jsme se s Martinou dohodly, že se tam nějak vmáčkneme a spát budeme spolu. Přátelství náš všech se tak posunulo zase o kus dál.

Ráno se balíme a opouštíme dům hrůzy. Po týdnu jedeme domů. Čeká nás plno práce, na kterou se upřímně moc těším…


 

Kontakt

Jana Menšíková Hotel Panorama
Milevská 1695/7,
Praha 4
140 63
776 833 131 vlasovastylistka@email.cz