Byl to den jako jakýkoliv jiný. Při mém tradičním brouzdání po internetu na mě vyskočilo pozvání na První internetovou vzdělávací reality show Pekelná značka.
V životě se toužím někam posunout, takže se vzdělávám pravidelně a nejrůznějšími způsoby. Momentálně třeba studuji pedagogické minimum, abych mohla v budoucnu vzdělávat lidi. Projekt zaměřený na sebe-rozvoj mne dost zaujal. Slovo vzdělávací mne úplně magicky přitahovalo, spojení reality show už o dost méně. Hned jsem si vzpomněla na televizní reality show Vyvolení nebo Big Brother a byla si jistá, že takhle se prezentovat nechci. Několik dní jsem se odhodlávala vyplnit registrační formulář. Něco mě táhlo to zkusit a já chtěla vědět, co to je. Když jsem formulář vyplnila a odeslala, do schránky mi téměř okamžitě přišel nadšený email, že jsem splnila první požadavek a postupuji do dalšího kola. Co si budeme povídat, beztak byl tento email odeslán automaticky všem 641 přihlášeným…
V dalším kole jsem měla natočit video a v něm odpovědět na 11 otázek, které byli velmi psychologické. (V čem jsem jiná, než ostatní, co na lidech nejvíc nesnáším, kdo jsem a co dělám, co bych nikdy neudělala apod.)
Protože jsem do té doby nikdy žádné video netočila, trvalo mi další týden, než jsem se k tomu odhodlala. Nakonec, o tom, že budu natáčet video návody, jak se učesat, uvažuji už dlouho a tohle mě alespoň donutilo začít. Připravila jsem si odpovědi na položené otázky, rezervovala zasedací místnost v práci, aby bylo video dostatečně reprezentativní, vzala svojí zrcadlovku a šla natáčet. Až při páté verzi jsem byla s výsledkem tak nějak spokojená. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně myslela. Následovala však další výzva – video sestříhat tak, abych se pod něj dokázala podepsat. Program na střih videa v počítači nemám a instalovat ho do mého zahlceného a zpomaleného notebooku se mi nechtělo. Neustále jsem se všech kolem ptala, zda neumí stříhat video a upřímně, několikrát jsem to chtěla i vzdát. Poslední den před termínem odeslání jsem stříhala vlasy kamarádce, jejíž manžel je v IT velmi zběhlý. Pověděla jsem mu o soutěži, o videu, i o tom, jak si nevím rady se střihem videa. Varianta, že bych ho odeslala bez úprav, pro mě nebyla přijatelná. Představte si, jak působí, když si natáčíte video samy… Zapnete kameru, dojdete na místo, posadíte se, mluvíte. Sem tam se přeřeknete a pak se zvednete a dojdete kameru vypnout.
Naštěstí měl ve svém počítači program, ve kterém to nebylo ani moc těžké. Zasedla jsem k němu a po pár desítkách minut sestříhala video do přijatelné podoby. Dokonce jsem ho upravila tak, že jsem vložila počáteční i závěrečné titulky. Video jsem odeslala v poslední možný den.
Pár dní na to, mi v mailu opět přistála zpráva, že postupuji do dalšího kola, ať se dostavím do hudebního klubu Meloun na casting. Tuto informaci obdrželo dalších 150 nejlepších odvážlivců…
Ani tentokrát jsem si nebyla úplně jistá, zda se castingu nakonec zúčastním. Nakonec jsem však následovala intuici a vydala se za tím zvláštním pocitem, který mne nutil to alespoň zkusit.