Začalo to v době, kdy si většina dětí volí směr, kterým se po zbytek života budou v profesní oblasti ubírat. Možná, že to začalo ještě dřív, ale o tom ještě jsem ani nevěděla… Jako malá jsem milovala vystřihovánky jakéhokoliv charakteru, a když zrovna žádné nebyli po ruce, spokojila jsem se i s katalogem zboží. Ke kadeřnici jsem poprvé šla ve dvanácti letech a její práce mě úplně fascinovala. Jmenovala se Petra Kozová a nejenom, že byla opravdu krásná, byla i moc milá a šikovná. Když jsem si v posledním ročníku základní školy měla vybrat, co bude mým povoláním, měla jsem na rozdíl od většiny spolužáků úplně jasno. Toužila jsem po tom být kadeřnice. Rodiče však mé nadšení nesdíleli a snažili se mi tento nápad rozmluvit po dobrém i po zlém. Namítali: „Vždyť nejsi tak hloupá, abys studovala učiliště“.„ Stejně to dělat nebudeš“ nebo: „ běž studovat aranžérku nebo obchodní akademii, tam máme alespoň nějaké známé“ … Tenkrát jsem z toho byla hodně zmatená a zklamaná. Nenacházela jsem jediný důvod, proč bych měla svůj život směrovat někam, kam nechci. Když poštou přišly přihlášky, měli jsme zrovna tichou domácnost od poslední hádky na toto téma. Vyplnila jsem je a odeslala do tří kadeřnických škol v Praze. Po absolvování přijímacích zkoušek mi přišlo vyrozumění, že jsem přijata do všech tří škol a tak jsem si vybrala tu, která byla nejblíž mému bydlišti. Rodiče to tenkrát nijak nekomentovali, asi už to vzdali…
Z průměrné žákyně základní školy jsem se stala premiantkou, která se ani moc nemusela učit. Tak moc mě ten obor zajímal a bavil. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s holkami na praxi soutěžili, kdo za den ostříhá nejvíc lidí. A taky asi nikdy nezapomenu, jak jsem s původně vlasy až pod zadek skončila s třícentimetrovým ježkem… Na kadeřnickém učilišti jdete totiž povinně za model starším ročníkům a ne vždy se to povede.
Ve třetím ročníku se pár vyvolených zúčastnilo regionální soutěže. Mezi ně jsem se dostala i já a společně jsme absolvovali několika týdenní intenzivní přípravu. V regionální soutěži jsem se umístila na třetím místě a trénovala dál na mistrovství ČR. Tam jsem získala krásné druhé místo a odnesla si plno zkušeností. Po závěrečných zkouškách jsem přijala práci v kadeřnictví nedaleko centra v Praze. Abych získala maturitu, začala jsem dálkově studovat nástavbu v oboru vlasová kosmetika. Také jsem se odstěhovala z domova do podnájmu s kamarádkou. Byly to velmi krušné tři roky… Vydělávala jsem tenkrát minimální mzdu 6200 Kč a 4500Kč platila nájem. Jedla čínský polívky s rohlíkem, sháněla neustále nějaké brigády a ve škole už jsem rozhodně za premiantku nebyla. Když jsem v roce 2005 odmaturovala, téměř okamžitě jsem podala výpověď, svůj velký sen pověsila na hřebík a dala za pravdu rodičům, kteří „to říkali“.
Hodně let jsem se v několika zaměstnáních věnovala event managementu, komunikaci, marketingu a organizaci školení. I když jsem nikdy nepřestala stříhat známé a kamarády, věřila jsem, že cesta, na kterou jsem se vydala korporátními firmami, mi přinese pocit uspokojení.
Až úraz, který mne připoutal půl roku na lůžko, mě donutil se zamyslet nad tím, jaký to má všechno smysl? Tehdy se zrodil nápad, že bych mohla tyto dva světy spojit dohromady a pořádat kurzy, jak o sebe pečovat. Vždyť vzhled o nás hodně vypovídá, je to taková vizitka, kterou máme všude s sebou.
Proto tedy vzniknul tento blog, ve kterém se můžete pravidelně informovat o tom, jak posílit své sebevědomí a cítit se skvěle každý den...